Čtu v dubnu

0:01

První den nového měsíce tu mám pravidelný knižní příspěvek četby pro dospělé. V březnu jsem shodou náhod četla pouze samé ženské autorky, v dubnu jsem to (neúmyslně) vyvážila mužskou energií. Na kontě opět 3 přečtené knihy a teď vzhůru do nového měsíce. Sama jsem zvědavá, zda to bude opět ryze ženské. Díky narozeninám se mi zvětšila hromádka knih k přečtení, snad se mi povede utrhnout čas a alespoň 2 kousky udolat.



Ladislav Zibura - Pěšky mezi buddhisty a komunisty

"Svět z televize je někde tam venku. Jen si pro něj někdy musíš dojít pěšky.” To je motto excentrického poutníka Ladislava Zibury, který se tentokrát vydal zdolat Himálaj a probádat údolí čínských a nepálských řek.Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Když mi byly tři, rozbil jsem si hlavu o bidet. Když mi bylo devět, rozbil jsem si hlavu o kolo, které jsem vedl do kopce. Myslím, že bych vůbec neměl cestovat, protože jsem hrozně nešikovnej. Ale stejně to dělám. Radši ale chodím pěšky, protože tak je to nejbezpečnější. Jednoduše vyrazím na cestu a čekám, co mě tam potká. Tentokrát jsem se vydal do Číny a Nepálu. V kraťasech ze supermarketu a brýlích z drogerie jsem prošel Himálaj i úplně neznámé vesnice v údolích řek. Mnohokrát jsem spal u úplně cizích lidí doma a poznával, jak se jim doopravdy žije a co jim přináší štěstí. Už na cestě jsem o nich začal psát tuto knihu. Času na psaní byl dostatek, protože ujít pěšky 1 500 kilometrů trvá docela dlouho. Jak si teď po sobě knihu čtu, myslím, že se mi povedlo vytvořit pěkné svědectví o jednoduchosti života a půvabu svobody. Jestli se chcete dozvědět něco o památkách a historii, radši si ji ale nekupujte. Kniha je jen o Číňanech, Nepálcích a jejich životě. A taky trochu o mně. Tomu se člověk nevyhne, když jde sám." Zdroj

Moje první setkání s Ladislavem Ziburou, na jeho opěvovanou prvotinu 40 dní pěšky do Jeruzaléma se teprve chystám, těším se na srovnání s Pěšky mezi buddhisty a komunisty.
Tak trochu jiný cestopis, kniha, která postrádá strohé informace o zemi, kilometrech, výškách, hloubkách a datech. Zato je plná postřehů a poznatků o kultuře Nepálu a Číny, plná historek a setkání s místními obyvateli, plná více či méně uvěřitelných zážitků  z jedné pěší cesty. První polovina knihy je věnovaná putování po Nepálu. Z počátku jsem si nemohla zvyknout na styl psaní, rádoby fórky na každém odstavci a na celkové ladění "jsem vtipnej za každou cenu". Nakonec mi nepálská část velmi rychle utekla, měla jsem pocit, že s tímhle klukem bych se vydala kamkoliv i na kraj světa. Druhá část, věnovaná Číně se ke konci stala poměrně monotonní - jdu, hledám, kde se najíst a kde budu spát. Posledních cca 40 stránek jsem se ke čtení už vyloženě musela nutit. Vše ale zachránil vlastenecký konec a zamyšlení nad tím, jak máme dnes otevřený svět, můžeme žít kdekoliv, stačí jen koupit letenku. Těžko uvěřit, že autor je ročník 92. 



Erlend Loe - Doppler

Příběh se odvíjí od zdánlivě bezvýznamné události — pádu z kola. Hlavní hrdina Doppler se však v důsledku tohoto zážitku dostává do hluboké osobní krize. Řeší ji tím, že se uzavře do sebe, opustí dosavadní pohodlný způsob života, ženu a děti a rozhodne se odejít z města — do lesů v okolí Osla. Společnost mu zde dělá losí mládě, jehož matku Doppler zabil, aby ve svém novém bydlišti nezemřel hladem. Ke spokojenosti mu chybí už jen nízkotučné mléko… Doppler je absurdní i vtipný příběh o lidské osamělosti, o soukromém protestu proti společnosti, proti bezduchému konzumu, proti tomu, co se považuje za správné a korektní. Zdroj

Doppler je útlá kniha, která se dočkala letos v dubnu nového vydání. Tohle existenční drama jsem zaregistrovala u mých oblíbených knihomolů na instagramu a od té doby na mě skáče jak čertík z krabičky z každého rohu. Doppler je kniha psaná velmi svižně, s pořádnou dávkou humoru a kritiky, ale přitom o velmi závažných tématech. Na povrchu legrace, ale pod povrchem to vře a nutí k zamyšlení nad svým žebříčkem hodnot. Kniha o tom, jaký je to být pilný, vychovávat děti, vydělávat peníze a vybírat obklady do koupelny. O tom, jaké to je, vést svůj běžný konzumní život. Co se ale s člověkem stane, když vystoupí ze své komfortní zóny, přestěhuje se do lesa do stanu, pro potravu zabije losí samici a žije tam s jejím mládětem? Skvělé téma se bohužel ke konci vytrácí do ztracena, je vytěženo a naštěstí se ubírá k rychlému konci. Nicméně i přesto se těším na pokračování s názvem Kamiony Volvo





Jiří Hájíček - Dešťová hůl

Silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“. Zdroj 

Občas se mi stane, že se sejde v jednom okamžiku pravá nálada, kniha, autor a čas ke čtení. Je to výjimečný stav (hlavně kvůli tomu času), ale tentokrát se mi to přihodilo o velikonočním víkendu. Na prodloužený víkend jsme jeli ke Chlapovým rodičům, děti měly program v podobě pečujících prarodičů a mně dělal společnost Jiří Hájíček. Dešťová hůl je kniha tak neuvěřitelně uvěřitelná, autor má výjimečný dar popisu. Všechno, co jsem četla, jsem zároveň i cítila. Každé zašumění trávy, hřející slunce na kůži, vůni hlíny a bubnování deště na střechu auta. Vše je podáno tak reálně a hmatatelně, stačilo by natáhnout ruku a dotknout se... Postavy knihy jsou velmi uvěřitelné, může to být kdokoliv, koho běžně potkávám na ulici nebo v obchodě, stejné pohnutky, jaké ženou hlavního hrdinu, můžou pohánět i mě. Téma skupování pozemků a obchodování s půdou, syndrom vykořenění a krize středního věku se nese celou knihou, je však podáno tak, že po dočtení se mi chtělo říct "chci ještě, ještě víc"...





You Might Also Like

0 komentářů