Čtu v březnu

18:55

Březen za námi, tenhle měsíc mi proplachtil mezi prsty jak nitka. Než si ráno protřu oči, už je zase večer a já lezu s dětmi do peřin číst jim jejich pravidelných několik stránek. Snažím se nezapomínat i na sebe a tak má za sebou 5 knih. A můj komínek na duben už opět utěšeně roste.


Daniel Wallace - Neobyčejná dobrodružství

Edsel Bronfman je nevýrazný, ostýchavý mladík, který má v životě rád jednoduchý řád. Všechen svůj čas dělí mezi práci řadového referenta a svou matku, jejíž záviděníhodnou bohémskou oduševnělost začíná kvapem střídat stařecká demence. Mívá sice ještě občas světlé chvilky, ale přestává být jasné, kdy jde o výstřelek oduševnělé bohémky a kdy o duševní lapsus staré pomatené notoričky. Pořídila si Edsela s jedním ze svých četných milenců v dobách, kdy se dělala láska, ne válka. Zdroj

Daniel Wallace je známý hlavně jako autor útlé a pozoruhodně snové knihy Velká ryba, která byla v roce 2003 zfilmovaná Timem Burtonem. Od Neobyčejného dobrodružství jsem čekala stejný zážitek, jak od Velké ryby - něžnou, jemnou a tak trochu tajemnou knihu, při které se budu usmívat pod fousy. Bohužel stejnou atmosféru se autorovi vystavět nepodařilo, první třetina knihy mě vlastně docela nudila a jediné, co mě drželo nad vodou, byla Edselova matka. Potrhlá, roztržitá, vtipná žena, excentrická bohémka, která je úplným opakem svého syna. Naopak hlavní hrdina mě občas neskutečně rozčiloval, jeho nesmělost a introverce mě bavila, ale některé jeho činy byly na mě až moc nelogické. 
Neobyčejná dobrodružství byla vlastně úplně obyčejná odpočinková četba, která neurazí, ale není to nic, k čemu bych se musela vracet. 


"Tady u té fontány jsem se seznámila s tvým otcem," řekla Muriel."Tady?""Ano. Strašně jsem potřebovala trávu a tady se dala sehnat. Tehdy se dala koupit unce za petadvacet dolarů. Já jsem pracovala, žila jsem sama, měla jsem slušný příjem, takže to pro mě nic nebylo. Tvůj otec ke mě přistoupil a zíral na mě. Trvalo to snad věčnost. A pak povídá: ,To je něco úžasného. Zrovna jsem dostal koláček štěstí a tam se psalo, že zanedlouho potkám nesmírně krásnou ženu. To je poprvé, co se věštba splnila.´ Bylo to pochopitelně klišé, ale zalichotilo mi to. Mrkla jsem víkem a už jsme si to namířili naproti do bufetu."

WALLACE, Daniel. Neobyčejná dobrodružství. Přeložil Jitka ŠIŠÁKOVÁ. Ostrava: Domino, 2017. ISBN 978-80-7498-236-1.

Hodnocení: 3/5





Frederik Backman - Co by měl můj syn vědět o světě

Vrávoravý pokus otce vysvětlit dvouletému synovi, jak funguje svět. Od autora bestselleru Muž jménem Ove. Fredrik Backman vtipně stírá všechny úzkosti a nedostatky rodičů jednadvacátého století v půvabné knize plné upřímných obav a nepodmíněných vyznání lásky, která zasáhnou čtenářovo srdce. Zdroj
Až bude někdo z mých přátel opačného pohlaví čekat potomka, tuhle knihu ode mě dostane :-) Neuvěřitelně vtipné a trefné glosy ze života s batoletem, pod které se může podepsat každý, kdo má doma dítě ve věku 12m+. Nečekejte tedy souvislý text nebo příběh, ale postřehy, poznámky a hlavně pořádnou dávku humoru a chlapácké lásky. 
Dozvíte se, jak se vyrábí zmrzlina ze snickersek, jak fungují světla na fotobuňky na WC, proč je důležité být fotbalistou nebo kam se poděla hrací žirafa. Pro mě byl naprostý top hned začátek knihy, který je věnovaný plínkám a hovínkům. Za vším tím humorem je ale schovaný velký respekt a láska k matkám, pokora k vlastním rodičům a nekonečná láska k dětem.

Ale nejhorší není ani tak hovínko ako takové. Naprosto nejhorší je, když nevíš. Když spatříš v obličeji dítěte drobné záškuby a jenom si  říkáš: "Že by...? To vypadalo, jako by... ale možná se jenom zašklebila? Třeba si jenom... prdla? Ó, Bože na nebesích, jsme v letadle Ryan Airu, prosím, řekni, že to byl jenom prd!" A pak musíš čekat těch pět vteřin. A je to nejdelších pět vteřin ve vesmíru, to ti garantuju. Mezi každými dvěma uběhne deset tisíc věčností a jedno bonvivánské drama. A potom, konečně, jako ve scéně z Matrixu, kdy se zpomalí čas, se dostaví smrad. A ten je jako rána mokrým pytlem betonu do obličeje. 

BACKMAN, Fredrik. Co by můj syn měl vědět o světě. Přeložil Helena MATOCHOVÁ. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-7577-122-3.
Hodnocení: 4/5




Elena Ferrante - Dny opuštění 

Román Dny opuštění, jehož hlavní hrdinkou je překladatelka Olga, se odehrává v Turíně, kde Olga žije v malém bytě s manželem Mariem, dvěma dětmi a psem. Děj začíná v okamžiku, kdy manžel, zdánlivě bezdůvodně, od rodiny odchází. Olga si zprvu nedělá starosti, nepochybuje, že se Mario opět brzy vrátí. Postupem času však naděje na manželův návrat mizí. Olga v noci nemůže spát, sleduje pornografii, která se jí během dne promítá do života. Pomalu přestává zvládat základní činnosti, ztrácí se ve světě vzpomínek na rodnou Neapol a smyšlených představ. Byt se jí stává vězením… Zdroj

Jak lépe si zkrátit čekání na novou Ferrante než čtením staré Ferrante.
Dny opuštění pracují s klasickým vzorcem - on odejde od rodiny kvůli výrazně mladší partnerce, ona zůstává sama s dětmi a utápí se ve svém žalu. Tahle pitva jedné ženské duše byla čistá deprese. Začalo to čekáním na nevěrného manžela, popíráním nastalé situace, "pomstou" v podobě sexu se sousedem, hledáním viníka a nimráním se ve svých pocitech. Hlavní postava - Olga - jde ještě dál, propadá se do hluboké deprese, kdy není schopna postarat se o své děti ani o sebe. Olga je tak živě a dobře napsaná postava, že mě od prvních stránek nenechala chladnou. První půlku knihy jsem měla sto chutí na ní zakřičet, ať už se vzchopí a začne se starat o své děti, až tak moc mě vytáčela. Vztek se v druhé půlce přetavil do soucitu a lítosti nad osudem jedné ženy. 
Je to ženské, silné, naturalistické a depresivní. Přesto skvělé, EF ženské postavy prostě umí.


Z myšlenek mě vytrhla až Ilaria, která na mě ze schodů zakřičela: "Nechci tu zůstávat v tom smradu!"
Ignorovala jsem ji. Vrátila se do bytu a vztekle za sebou bouchla dveřmi. Proboha, přece se o mě nemůžou přetahovat. Otto mě nedočkavě vlekl dolů ke dveřím. Snažila jsem se ho zpomalit, nemohla jsem za ním běžet. Kdybych jen trochu zrychlila, upadla bych. Už tak se mi každý schod, který jsem za sebou nechala, v paměti rozpíjel do ztracena a zábradlí i žlutá stěna chodby po mém boku tvořily rozmazané šmouhy.

FERRANTE, Elena. Dny opuštění. Zlín: Kniha Zlin, 2011. Track. ISBN 978-80-87162-88-0.

Hodnocení: 4/5




Virginia Woolf - Paní Dallowayová

Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Zdroj

K Paní Dallowayové jsem se dostala v rámci březnového Book´s Calling Clubu. Tuhle knihu jsem vytrvale přehlížela, ačkoliv knihou inspirovaný film Hodiny a stejnojmenná kniha M. Cunninghama jsou moji oblíbenci. 
VW je známá impresionistka, dcera filosofa a její nejznámější dílo v sobě nese oba tyto prvky. Kniha se odehrává v jeden jediný den, vzájemně se v něm prolíná několik postav a především jejich myšlenkové pochody. První polovina knihy se věnuje Londýnu, jeho tepotu, vůním, zvuku, všem kolemjdoucím lidem. Je velmi lyrická a hmatatelná, ale každý odstavec jsem musela číst aspoň dvakrát, abych pochopila všechny nuance textu. Paní Dallowayová se objevuje hlavně v druhé polovině knihy, v dlouhých souvětích, mnoha vzpomínkách na minulost a dětství. 
Je to velmi náročná kniha, vyžaduje maximální soustředění a ač má pouhých 158 stránek, prokousávala jsem se jimi skoro dva týdny. Tahle čistá imprese není pro každého, ale dokáže zanechat po zaklapnutí velmi intenzivní pocit klidu. Určitě se k ní ještě někdy vrátím, až bude ta správná nálada. 

Jak zvláštní to bylo, podivné, ano, dokonce dojemné vidět tu starou paní (byly sousedkami už tolik let), jak odstoupí od okna, jako by ji k sobě poutal ten zvuk, ten provaz. Přestože byl mocný, měl s ní cosi společného. Dolů, dolů, doprostřed obyčejných věcí ukázal prst a učinil tento okamžik slavnostním. Ten zvuk ji nutí, představovala si Clarissa, pohnout sem jít - ale kam?

WOOLF, Virginia. Paní Dallowayová. Přeložil Kateřina HILSKÁ. Praha: Odeon, 2004. ISBN 80-207-1164-3.

Hodnocení: 4/5




Carol Rifka Brunt - Řekni vlkům, že jsem doma


Píše se rok 1987 a June Elbusová má čtrnáct let. Je uzavřená a nedůvěřivá, těžko se jen tak s někým spřátelí, nedokáže vyjít ani se svou starší sestrou. Na celém světě existuje pouze jediný člověk, který jí opravdu rozumí – strýc Finn, uznávaný malíř, její důvěrník a nejlepší kamarád. Jenomže Finn zemře na záhadnou nemoc, jejíž jméno Juneina matka dokáže vyslovit jen šeptem, a dívčin svět se převrátí vzhůru nohama.
Román je především příběhem o tom, jak dospět, najít vlastní identitu a vyrovnat se nejen s nejrůznějšími nečekanými situacemi, ale i bolestí a ztrátami, které přináší život. Přečtěte si, co se stane, když se zamilujete do někoho, do koho byste se zamilovat neměli. Pochopíte, že žárlivost a pocity viny dokáží zničit i to nejpevnější přátelství a někdy mají ty nejtragičtější následky. Zdroj

Tohle byla jednoznačně nejlepší kniha března a možná zatím nejlepší kniha letošního jara. Pravidelně jsem kvůli ní chodila spát až dlouho po půlnoci, nemohla jsem se odtrhnout. 
Čtrnáctiletá June je velmi inteligentní a introvertní děvče se zálibou ve středověku. Hraje si v lesích kolem školy na středověkého sirotka, slyší výt vlky a touží stát se sokolnictví. Jediný člověk, se kterým si opravdu rozumí, je její strýc Finn. Mají spolu velmi blízký a důvěrný vztah, June má ve Finnovi spřízněnou duši. Jenže Finn má AIDS a po jeho smrti June upadne do hlubokého smutku. O Finnově partnerovi Tobym se doma nemluví, podle Juniny matky právě on nakazil Finna HIV a přinutil ho přestat malovat. Toby a June se přes všechny překážky spolu sblíží a naváží spolu trochu zvláštní přátelství. A Toby před June pomalu odkrývá všechna tajemství, která se spojují Finna s jeho sestrou - Juninou matkou. 
Řekni vlkům, že jsem doma je opravdu krásná kniha se silným příběhem, před očima se odvíjí jak filmová páska. Je plná lásky, něžnosti, ale i nepochopení a snahy napravit pochroumané rodinné vztahy. 

"A proč to teda děláš, tati?"
Mínila jsem svoji otázku vážně. Opravdu jsem se podivovala, proč lidi pořád dělají něco, co se jim očividně moc nelíbí. Jako by život byl tunel, co se neustále zužuje. Když se člověk narodí, je ten tunel obrovský. Můžete se stát čímkoli. A pak, v podstatě okamžitě, jak se narodíte, je ten tunel najednou o polovinu užší. Jste chlapec a je tím pádem jisté, že se nestanete matkou, a pravděpodobné, že z vás nebude manikérka nebo učitelka v mateřské školce. A pak začnete růst a všechno, co uděláte, ten tunel postupně zužuje. Zlomíte si ruku, když lezete po stromě, a zbavíte se možnosti hrát špičkově basketbal. Nezvládáte písemky z matiky, a můžete zapomenou na naději, že by se z vás mohl stát vědec. Tak to prostě je. Rok za rokem... a jste v pasti. Stane se z vás bankéř nebo knihovník nebo barman. Nebo účetní. A je to. Došlo mi, že v den, kdy umřete, je ten tunel tak úzký, že když se do něj nasoukáte i s těmi všemi dávno promarněnými možnostmi, skončíte úplně rozmačkaný.

BRUNT, Carol Rifka. Řekni vlkům, že jsem doma. V Brně: Jota, 2014. ISBN 978-80-7462-564-0.

Hodnocení: 5/5



You Might Also Like

0 komentářů

Velmi děkuji za Váš čas a Vaše komentáře